Nu, jistě to znáte. Vyjdete si do lesa jen tak, netušíte, že něco najdete a ejhle, jsou tam. Posbíráte, co můžete, do košile, do trika, dámy do podprsenky a jdete domů. Popadnete všechny košíčky, seberete celou rodinu a mažte pro ten zbytek. Jenže ten tam není, protože byl někdo rychlejší. Nevadí. Zítra vyrazíme časně ráno všichni a budeme sbírat jako zběsilí. Houby pak nasušíme a zavaříme. Nebo naložíme? No, to až pak. Ráno vyráží celá rodiny včetně nejmenších dětí, které jsou menší než holínky, které se do lesa nosí a jde se. V deset hodin dopoledne, kdy měly být košíčky plné tam je jedna holubinka, nikdo neví jaká, a jedno něco, co se musíme podívat doma v knize co to vůbec je. To je tedy opravdu ke zlosti.
„Máš něco?“ Nese se lesem a zvěř prchá do úkrytů. Prchá jelen, prchá laň, zajíc i veverky.
„Hele, tady něco je!!“
„Tady taky!!“
„Táto a co ty?“
Táta řve že nic, ale u něj je to drobátko jiné. On se uložil pod mladý smrček a vytáhl bedlivě ukrytou placatici. Občas si zavdá, slastně mžourá do sluníčka a lituje, že tu není potůček, kam by si vrazil tu placatici drobátko zchladit. Lesní honba a hříbky je ukončena a rodina jde domů. Syn má nataženou šlachu, dcera hlasivky mimo provoz z toho hulákání, panímáma má vztek a pantátovi je to všechno naprosto jedno. Děti sotva pletou nohama a nejraději by spaly. Všichni mají žízeň a hlad. Inu, ne každá výprava se musí vydařit. Cestovatelé by mohli vyprávět. Třeba ti, kteří putovali na severní pól z Evropy a spletli se ta, že mohli navštívit Ermitáž. Z toho vidíme, že není zábava jako zábava. To, co tak zpočátku vypadá se může zvrtnout a skončit naprosto špatně. Naši houbaři na to zase tak moc nedoplatili, ale pokud někdo cestuje třeba do Tibetu, aby zdolala nějakou osmitisícovku a nevyjde mu to, to už je o čem psát. A tím nemyslím jen obrovskou spoustu peněz, o které dotyčný horolezec i s výpravu přišli.
