Oheň je něco, co všichni dobře známe. Používáme je takřka denně, ať už při vaření nebo k topení. Je tedy pochopitelné, že jsme velmi dobře seznámeni s tím, jak funguje, a jaké má principy. Proto pro nás není tajemstvím, že k hoření potřebujeme jednak palivo, například dřevo, tak i kyslík, který je nutný k oxidaci, která při hoření probíhá. To vše ví i každé malé dítě.
Proto je pro mnoho z nás otázkou, jak je možné, že Slunce hoří. Ve vakuu vesmíru totiž není kyslík, který je k hoření potřeba. Ostatně zde není ani nic, co by mohlo hořet po tak dlouhou dobu. Víme totiž, že Slunce již svítí přibližně pět miliard let, a dalších pět miliard let ještě bude. Jak je to možné, když zde není přítomna ani jedna z věcí, které jsou pro hoření nezbytné?
V první řadě zde máme fakt, že ačkoliv nám to tak při zběžném pohledu může připadat, nejedná se o oheň, jak jej zde známe. Teploty, které na Slunci panují, jsou příliš vysoké na to, aby zde vůbec mohl být. Jedná se tedy o kouli velmi žhavé plazmy, a ta pracuje jiným způsobem. Je pravdou, že se nejedná o běžný oheň. Ve skutečnosti Slunce nehoří, nýbrž se jedná o obří jaderný reaktor. V něm se přeměňuje helium na vodík, a jelikož jeho zásoby jsou skutečně velké, trvá miliardy let, než se veškerá přeměna dokončí.
To je ale také důvod, proč je pro nás nebezpečné, a proč bychom bez ozonové vrstvy, která nás před nejhorší radiací chrání, nemohli být. Radiace, i když poskytuje obrovské množství tepla i světla, je samozřejmě velmi nebezpečná.
Proto také potřebujeme další ochrannou vrstvu, kterou je například melanin. Ten máme v naší kůži, a máme jej tím víc, čím víc se vystavujeme Slunci. Spáleniny, které od Slunce máme, jsou tedy radiační spáleniny. I to je důvod, proč se naše hvězda dává tak často do souvislosti s rakovinou kůže, a na to bychom měli vždy myslet.
