Když si stěžujeme, jak jsou dnešní děti drzé a líné, pak se často poohlížíme po tom, jak je vychovávají v jiných zemích. A jednou z těch, na které se upírá naše pozornost, je bezesporu Japonsko. Není totiž žádným tajemstvím, že Japonci, a to i ti mladí, mají skutečný respekt, jsou slušní a pracovití. Je tedy jasné, že ve výchově musí dělat něco správně. Je však otázkou, za jakou cenu toho dosahují.
V první řadě si musíme uvědomit, že tato země klade daleko větší důraz na komunitu, zatímco u nás je na pořadu dne individualismus. A to se projevuje již ve výchově. Zatímco zde se zdůrazňuje role rodiny a to, jak je pro zdravý vývoj dítěte důležitá, v Japonsku na ni ani zdaleka takový důraz nekladou. Naopak, mnohem více se zde dává povinnostem.
Například do školy se chodí již od raného věku, a školní den trvá mnohem déle, než je u nás zvykem. Valná většina žáků pak má ještě nejrůznější kroužky, jejichž absolvování je v podstatě nutné, pokud chtějí v budoucnu získat slušné zaměstnání. To se s přibývajícím věkem jen prohlubuje, a znamená to, že svou rodinu v podstatě ani nevidí. Nemají tedy například s rodiči takový vztah, na jaký jsme zde zvyklí.
To však platí v obou směrech, neboť Japonsko je známé svou pracovní kulturou. I rodiče jsou tedy celý den v zaměstnání, a domu přichází často až velmi pozdě večer. O víkendech pak leckdy mají pracovní schůzky či povinná setkání. I kdyby tedy škola nebyla tak dlouhá, stejně by svého potomka příliš neviděli.
Je jasné, že toto musí poznamenat jejich vztah. V podstatě jediné, co rodiče o svém dítěti vědí, jsou jeho školní úspěchy a neúspěchy. Nelze se tedy divit, že jej poměřují právě podle nich. To pak vytváří prostředí, které rozhodně není zdravé. Není tedy divu, že Japonsko stojí na jedné z předních příček v počtu sebevražd mladých lidí, a že japonština má výraz pro smrt z přepracování. Skutečně je to něco, co chceme i u nás?
