S otcem mé dcery nejsem již 6 let. Bohužel ale celých těch několik let poslouchám urážky, srovnávání se, vyhrožování, že mi dceru vezme a už ji neuvidím, že jsem neschopná, a tak dále. Většinou vše přes smsky, či hlasové zprávy. Dcera je školou povinná. Když dostane třeba jen z něčeho trojku, jsem ihned neschopná matka, která se s ní neučí, nerozvíjí, netrénuje… Neustále je vše zle. Přitom to samozřejmě není pravda, a to se neospravedlňuji, ale dcera má poruchu a učím se s ní každý den, a i ty trojky si kolikrát opravdu vydře, aby nedostala horší známku. Otci se kteroukoli známku horší než 1, nebo 2 dcera už bojí říct.
Otec jí kupuje značkové věci, nejlepší počítač, nejlepší všechno. I přestože přece na značkách a na tom mít vše nejlepší nezáleží, teda alespoň myslím. I přestože to není to, co dcera nutně potřebuje a je to jen jeho rozhodnutí jí toto koupit. A pro mě je to peklo. Pak se ohání všude tím, kolik ho kde dcera stojí a že po něm nemůžu chtít nic víc, když ji přece koupil soupravu na gymnastiku za několik tisíc (například). Neustálé řeči o porovnávání, jaký on je top otec a já chudinka matka od které dcera nemá dle jeho slov nic.
Já si značkové věci a nejdražší věci dovolit nemohu, ale dcera má vše, co potřebuje i mnoho věcí nad rámec, pro radost, jezdíme každý rok na dovolenou, na výlety. Podporuji ji úplně ve všem, veškeré záležitosti kolem dcery řeším já. Tatínek ji vidí jednou za týden. Já už jen nechci neustálé ponižování, porovnávání, neustálé zprávy, jak jsem ta nejhorší matka, která prostě nedělá nic pro to, aby se dcera rozvíjela a ani ji nic nedopřeje. Říkat mu, že to není pravda a hájit se nikdy nemělo nějaký jiný výsledek. A nejhorší je, že už to poslouchá i dcera, když u otce zrovna je. Výslechy (co s tebou maminka doma dělá a nedělá) a když dcera řekne pravdu, že je vlastně vše tak jak má být, tak to vždy otočí.
