Vztah k dětem má každý jiný. Někdo vyloženě nesnáší děti a už jenom třeba jejich přítomnost ho otravuje, někdo zase děti naopak zbožňuje. Každý to má jinak. Ale myslím si, že tohle je přece v pořádku. Kdyby každý děti miloval, nebo naopak nenáviděl, asi by to bylo trochu zvláštní. Naopak třeba dokážu pochopit, když třeba někdo na děti není stavěný. Možná, že už od útlého dětství, nebo od puberty ví a má zakořeněné, že prostě děti ne. Místo toho se věnuje něčemu naprosto odlišnému, třeba své kariéře a podobně. Na druhou stranu, nikdo nikoho nemůže odsuzovat.
Jeden to má nastavené tak a druhý zase jinak. A je to čistě na každém, jakou cestu si zvolí. Přijde mi ale, že v dnešní společnosti je to vyloženě nastavené tak, že člověk by dítě mít „měl“. Jako kdyby už k tomu byl předurčený. Jenže každý prostě na děti není, a to musí společnost a okolí pochopit. A myslím si, že je daleko lepší, když člověk, který nenávidí děti, děti nemá, než kdyby je měl a potom by se akorát trápil, potažmo samozřejmě i ty děti, které by trpěly dvakrát tolik. Já bych to řekla tak, že žena neví, co je to mateřská láska, dokud ji sama nepozná a neporodí dítě.
Já jsem do té doby taky v určitém smyslu nechápala moji mamku, když se o mě bála, teď už ji chápu a možná, že jsem ještě daleko horší než tenkrát moje mamka, když se o mě bála. A beru to jako naprosto přirozenou věc. Prostě mít strach o svoje dítě je normální. Já už třeba vidím katastrofické scénáře už jenom tehdy, když třeba leze po schodech. Ale na druhou stranu vím, že to umí a že je malá pravděpodobnost, že spadne. Ale člověk se prostě bojí, a tak to je. Naopak si myslím, že by bylo podstatně horší, kdyby se matka o svoje dítě vůbec nebála. To by spíše nějakým skrytým způsobem dávala vědět, že na to dítě kašle. Ale takových matek je naštěstí málo.