Představte si, že se potkají v Praze na ulici dva kamarádi, kteří se od studií na vysoké škole neviděli pár let. Mají si spolu co vyprávět, a tak zajdou do cukrárny na ovocný dortík a kávu nebo čaj a stráví tu příjemné sobotní dopoledne. Padne také řeč na využívání osobního automobilu a na toto téma tu vznikne zajímavá diskuse – zatímco jeden vlastní vůz, druhý ne, a přesto je spokojenější a méně vystresovaný. Proč tomu tak je?
Auto vlastně nepotřebuji – celý den jsem v práci, dojíždím do zaměstnání metrem, jsem tam za dvacet minut, autem bych se coural nejméně tři čtvrtě hodiny. V zaměstnání trávím veškerý čas od devíti do sedmnácti hodin, pak zajdu na večeři a vracím se domů kolem sedmé. Věnuju se akvaristice – mému koníčku a když mám náladu, jdu se projet do Divoké Šárky na kole. A o víkendu buď sednu opět na kolo, nebo si pronajmu vůz z autopůjčovny v Praze. Auto si pronajímám jen dvakrát do měsíce, protože dva víkendy jsem často u rodičů na chalupě nebo s přítelkyní se pohybujeme po Praze.
Vůz je v pořádku – když si pomyslím, že bych měl svoje auto, platil drahé parkování, povinné ručení, dálniční známku, STK, výměnu pneumatik, oleje a další servisní zásahy, tak zjistím, že bych kvůli autu měl spoustu starostí. Auto z půjčovny je po technické stránce naprosto v pořádku a já se starám jen o to, abych dotankoval palivo. A když mě zastaví hlídka Policie, a já neudělal žádný přestupek, vůz není můj a tudíž se mě netýkají žádné restrikce ohledně jeho technického stavu. Auto je pojištěné a mám i dálniční známku, takže si můžu udělat výlet třeba na Český Šternberk po dálnici D1 nebo vyrazit na Berounku po dálnici směrem na Plzeň.
Stres – vůbec se mě netýká stres kvůli technickému stavu vozidla, prostě vůbec neřeším, zda auto klekne nebo ne, a pokud klekne, mám asistenční službu a pokud vozidlo selže jeho vinou (ne mojí, například kvůli nehodě), jsem naprosto bez starostí.
